Jak běhat? Jak vůbec začít?
Běžecké začátky bývají těžké. Píchání v boku, docházející dech, bolest svalů, úponů, kolen.
Ani u mě tomu nebylo jinak. Přes veškeré úsilí a připomínání si Zátopkova – Když nemůžeš, přidej! – jsem mívala pocit, že se ploužím jako šnek, vypadám u toho jako hroch a zmožená jsem jako ptactvo po tisícikilometrové migraci.
Nicméně, slovo si vzala má urputná cílevědomost, někdy dost otravná a život komplikující vlastnost. V případech jako je tento se však může hodit, a tak jsem kecky nezahodila do kouta a proběhala se první stovkou kilometrů. A hle – přemlouvání k vyběhnutí se zmenšovalo a radost při něm zvětšovala. Kolem třístého pak přišel zásadní zlom a z běhu se stala prostě láska.
Jak běhat?
Výhod se ukázalo hned několik
1. Pohyb venku – pro mě naprosto zásadní plus. Běh na pásu jsem opravdu nikdy nepochopila. Vyzkoušela jsem ho sice na dobrém přístroji, v klimatizovaném fitku, ale popravdě jsem se musela smát tomu, že běžím na otáčivém kusu plastu a hledím přitom z okna do zeleně. To je přece úplná blbost, no ne? Zde ale musím podotknout, že bydlíme v menším okresním městě obklopeném lesy. Uprostřed Londýna, New Yorku nebo i té naší stověžaté Prahy tuto nouzovou variantu naprosto chápu.
2. Kdykoliv a kdekoliv – jak jen sportovec chce a může. Netřeba čekat na konkrétní hodinu fitboxu nebo cross-fitu dle rozvrhu. Ani mít wifi na oblíbenou on-line hodinu. Neklaplo to v šest, vyjde to v osm. Jede-li se na chalupu, do hor, k moři, nebo na dlouhou cestu kolem Evropy, vyrazit do terénu se dá prakticky všude. Během putování znamená každý výběh novou trasu, tedy bezedný zdroj nových počitků na trase. Naproti tomu doma mohu sledovat, jak se okolí mění v čase, denní době, ročním období. Obojí má své krásné kouzlo.
3. Výbava – seznam potřebných propriet: boty. Tečka. Kvalitní běžecká obuv je samozřejmost. A rovněž jediná nutná položka, již je nutné si pro tuto kratochvíli pořídit. Pro orientační poplety jako jsem já, doporučuji ještě pásek na chytrý telefon s mapou. Další speciální výbava jako běžecká sukně s kapsičkou na klíče, mikina s kapucovým otvorem na culík, reflexní čepička, přetahovací rukavice s místem na kapesník a další vychytávky jsou příjemné, ale pravda zbytné.
4. Jaro, léto, podzim, zima – aneb sport do každého ročního období. Stačí se dobře obléknout a nevymlouvat se. V dešti nebo při sněžení netřeba podávat traťové rekordy, i malý výběh se počítá.
5. Čistá hlava – klidná mysl. Ten báječný pocit „post sportum“ se dostaví nejspíše po jakékoliv pohybové aktivitě. Jsou však dvě, které pro mě v tomto ohledu vynikají. Jóga, zvláště když se mi podaří dostat do toho pravého „flow“ a zakončit ji alespoň krátkou meditací. A běh. Běžím přírodou, ať už lesem, přes louky s koňskými pastvinami, či podél mořského pobřeží za šumění vln rozbíjejících se o kameny. Bez sluchátek, abych nepřišla o zpěv ptáků. Chvílemi přemýšlím o všem možném, chvílemi mám v hlavě blažené prázdno. To je opravdová nádhera! A třešničkou na dortu je záplava endorfinů v cíli, ta navíc nějakou tu hodinku vydrží. Kdo by si nevytvořil návyk, že?
Já ano.
Jen přístup se u mě za posledních deset let dost změnil.
Jak běhat?
Zpočátku jsem měla plán, kolikrát týdně vyběhnu a na jakou vzdálenost. Měřila jsem si čas a snažila se ho zlepšovat, popoháněla jsem se hudbou v uších. Na asfaltové cyklostezce jsem si pravidelně dávkovala intervalový trénink. Absolvovala jsem lekce s profíky, zvládla několik půlmaratonů. Pokud mi něco nevycházelo, byla jsem na sebe dost naštvaná, a motivace pokulhávala.
Poté, co u mě došlo k celkovému přepnutí v hlavě, i ve sportu se to rychle projevilo.
Vyběhnu, když chci.
Tak daleko, jak chci, rozhoduji se až na trase, podle toho jak se cítím.
Čas neměřím, kilometry v cizím prostředí orientačně ano, s mým odhadem vzdáleností bych si omylem vytvořila trajektorii v délce maratonu raz dva.
Preferuji přírodu a to i pro intervaly, ty zařazuji často, ale neplánovaně.
Běhám sama, tréninky už to nenazývám, závodům se vyloženě vyhýbám.
Každé vyběhnutí je pro mě jiné a jeho charakter se vyklube až v průběhu.
Parádní pocit každopádně nikdy nechybí, a to je ta nejlepší motivace!
Štastná hlava, tělo i srdce! 💜
Jsem lékařka. MUDr. Vystudovala jsem 2.lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, má specializace s atestační zkouškou je všeobecné praktické lékařství.
Z legrace ale říkám, že jsem divná doktorka. Raději mám prevenci než léčbu. Raději doporučuji přírodu než lékárnu. Raději mám probiotika v kimchi než v tobolkách.
Zaměřuji se na psychosomatický a celostní přístup ke zdraví a nemoci. Lidská duše, mysl a tělo mě nepřestávají fascinovat. Měla jsem to tak vždy, definitivní přerod myšlení u mě nastal se dvěma transformačními životními milníky. Poruchami příjmu potravy, kterými jsem si sama prošla. A těhotenstvím, porodem a mateřstvím mých malých lásek.
Léčba psychosomatikou má svůj Instagram, sledovat mě můžete také na Facebooku.
Provozuji web o poruchách příjmu potravy, napsala jsem na toto téma několik e-booků, poskytuji podporu nemocným.
Toulky naší rodiny a informace o cestování obytnými auty můžete sledovat jako Adamovu velkou cestu na Facebooku a Instagramu.