HOUSE SITTING – CO TO JE, MOJE ZKUŠENOST

Jak jsem psala výše, už během našeho putování s manželem a synkem Evropou jsem house sitting zaznamenala.

Z této naší Adamovy velké cesty jsem si přivezli ten nejhezčí suvenýr v podobě očekávání miminka 🙂 Když byla dcerka na světě, plánovala jsem její první rok zůstat “jen” u našich milovaných výprav obytňákem a pak se zkusit po něčem poohlédnout. 

A jak nám to ten vesmír hezky posílá – mezitím jsem narazila na Terezu Krajíčkovou, která se house sittingu intenzivně věnuje s celou rodinou a má skvělou skupinu Žít s dětmi na cestách.

Když byl Anežce rok (a Adamovi čtyři a půl), zaregistrovala jsem se u Trusted Housesitters a začala jsem hledat něco pro nás. Napoprvé ideálně do Německa nebo Rakouska, abychom tam mohli za pár hodin dojet autem. Nejlépe také někam, kde jsme ještě nebyli. A to klaplo.

Vyrazili jsme na tři týdny do severo-německých Brém, starého hanzovního města s krásným historickým centrem. Naším domovem se stal třípatrový dům v klidné obytné čtvrti. Se starými Brémami ji spojuje příměstský vlak S-bahn, jezdí každou půl hodinku.

Manžel nás na místo pouze odvezl a pak se musel vrátit za pracovními povinnostmi, takže děti hrály přesilovku 🙂 

Naším „klientem“ byl kocourek Feivel. 

Doma máme psa, našeho lagottího miláčka Bonda. Kočka byla pro děti vítané zpestření a byly z ní nadšené. Feivel je na děti zvyklý, doma je jinak taky má, takže je s kočičím klidem toleroval. Už od prvního dne se nechal hladit, a když toho kraválu už na něj bylo moc, vzal jednoduše roha.

Naši domácí byli pescetariáni, takže když jsem otevřela šunku, kocour z té vůně ztratil veškerou kočíčí důstojnost. Normálně jsem myslela, že to s ním nadšením snad šlehne! 

S jeho paničkou Vanessou jsme si tak sedly, že je to neskutečné. Máme tolik společných náhledů na život, že tohle setkání se prostě mělo stát. V den našeho příjezdu připravila společný oběd, my jsme přivezli dáreček jí i její malé dcerce, probraly jsme všechno možné a zůstaly kamarádkami. 

Skvělá zkušenost je housesitting i v mnoha dalších ohledech než jen poznávání nových lidí  a míst.

Pro obě děti to bylo další podnětné prostředí a vystoupení z pohodlí známých cestiček.

Čtyřleťák Adam bral péči o cizí zvířátko a dům opravdu zodpovědně. Z hřišť odcházel se slovy “už musíme za Feivelem”, granulky mu dával sám, ráno chtěl sejít do přízemí první a zjistit, zda nám tam ta malá šelma nenechala překvapení v podobě rozcupovaného ptáčka nebo myšky. Tahle nemilá pozornost z nočního lovu na nás čekala naštěstí jen jednou, slovy Adama “úplně zničený pták”.

Anežku neuvěřitelně bavily schody, které v bytě nemáme. Ten hrdý výraz, když se je naučila sama vylézat! 

Já jsem slušně vystoupila ze své komfortní zóny tím, že jsem s nimi byla sama 700 km od domova. I doma nebo na chalupě se samozřejmě někdy stane, že Tomáš musí na služební cestu a jsme pár nocí sami. Ale ve svém!! 

V zahraničí, v cizím domě, to je úplně jiný pocit. 

Navíc bez auta, na které já jsem přiznávám velmi zvyklá. Ta flexibilita moci nasednout a jet mi dodává značný pocit svobody. Sem bychom ale museli jet dvěma, aby se jedním mohl Tomáš vrátit domů a to nedávalo smysl. 

Nebudu lhát, první večer jsem si říkala, co jsem to zase měla za nápad. 

Ale od druhého dne se to zlomilo, a cítila jsem se už dobře. Dost tomu asi pomohla i severní poloha Brém. I v deset večer, kdy jsem chodila spát, bylo totiž ještě světlo. No a ráno, když jsme vstávali, už bylo zase. (A do sklepa jsem nechodila:))

S dětmi jsme byli sladění raz dva, většinu času trávili venku, a poznávali místní okolí. To je asi také největší rozdíl proti cestování obytňákem. Tam jsme hodně v pohybu, často spíme každou noc na jiném místě, jsme prostě “na cestě”. Při house sittingu, jak už název napovídá, se prostě na chvíli usadíte jinde. 

A tak to také beru. 

Ano, několikrát jsme vlakem navštívili historické centrum Brém, to jsme si nemohli nechat ujít. Také Bremer Haven, přístavní město s námořním muzeem, které nás mile překvapilo.

Jinak jsme se ale místo každodenních výletů jinam snažili spíše do detailu prozkoumat místo pobytu. V místní kavárně už nás znali a Adamovy porce zmrzliny se postupně za stejnou cenu výrazně zvětšovaly 🙂 (Obecně musím říct, že Němci jsou vůči dětem opravdu velmi vstřícní a neustále se na ně někdo usmíval, tu dostaly lízátko, tu sušenku, tu hrst borůvek..)

Brzy jsme znali všechny hřiště, parky, promenádu kolem řeky. Domky v sousedství, kdo má psa, kdo kočku, kolik je tu dětí. Jak kosmopolitní je zdejší komunita, jaké národnosti zde potkáme, jejich oblečení, jazyk, kuchyni. 

Například tady v Brémách je výrazná komunita z blízkovýchodních i afrických zemí. To sebou nese například přehlídku nádherných pestrobarevných šatů, zejména o víkendu, kdy se rodiny vzájemně navštěvují. Také obchody s orientálním kořením, harissou, lilkovou pastou. A pokud si chcete dát skvělý čerstvý burek, najdete ho na mnoha místech. V neděli vás pak při procházce městem čeká bohatá směs pouličních hudebníků od harfy přes španělskou kytaru po mnohačlennou romskou kapelu, jejíž slovenská lidovka se nese ulicemi mnoho bloků.